Na západní frontě klid je silný protiválečný román E.M.Remarqua. Provází nás příběhy jinochů ani ne dvacetiletých, celé třídy gymnázia vyhecované náruživým učitelem tělocviku Kantorkem k dobrovolnému narukování do ohně první světové války. „Půjdete do toho se mnou, kamarádi?“ vyzívá tělocvikář a pro „zbabělce“ nikdy nemá daleko. Ale ukazuje se být mužem velkých slov a malých činů, a tak si klidně sedí v kabinetu, zatímco chlapci odjíždějí na frontu. Zásluha lidí jako Kantorek na tom, že vůbec máme nějaké války, je v knize podtržena mnohokrát. Válka je vlastně jako takové nešťastné nedorozumění: Kantorci by sami nikdy válčit nemohli, a lidi jako Pavel by to zase samotné nikdy nenapadlo. Až jakousi zvláštní symbiózou těchto faktorů vziká ono peklo.
Z tvrdého výcviku a armádní šikany si ještě dělají legraci a zlomyslnému Himmelstossovi, jenž si tak užívá své moci, se hezky po svém pomstí. Setkání s frontou už je horší. Záhy přichází o prvního z kamarádů, Kammericha. Další hrůzy jen přibývají a parta dále řídne. Sledujeme je živě jako v přímém přenosu, srdcem nám otřásá každý dopad granátu, rozdrcené končetiny zraněných jako by ležely vedle nás. Zalapeme po dechu, když se z řádků ozve: „Plyyyn!“ a zmateně se rozhlížíme kolem sebe. S hrdiny se instinktivně krčíme a tiše vyčkáváme. Jsme na jedné vlně, jako spojeni napjatou strunou.
To vše nám ich-formou zprostředkovává hlavní hrdina Pavel Baumer, který si až nyní uvědomuje, že tohle není místo pro něj.Spíše než skrz nějaké výrazné charakteristické rysy ho poznáváme v jemných detailech: vzpomínkách na domov, milované knihy a zasněné ticho topolové aleje. Je to obyčejný student, který rád poznává a sní a rád by žil obyčejný život. Válka však nezná ticha a na snění už dávno není čas. Všechny proměňuje v cosi bez individuality, jehož každá myšlenka přímo či nepřímo směřuje k přežití. Kdo nepodlehne, padne. “Jsme opuštění jak děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní — myslím, že jsme ztraceni.“
Kouzelný svět normálního života je stále vzdálenější a nedosažitelnější. Už je těžké i uchovat si ho někde hluboko v srdci. Už do něj nepatří, už to není jejich svět.
Na oplátku poznávají mnoho jiných věcí. Třeba, že zbabělci Himmelstossovi je jeho postavení na frontě houby platné (shodou náhod se dostává do boje společně s nimi). Ale především sílu opravdového přátelství. Přátelství v tomto nelítostném zápasu tak mocného, že si to v normálním životě těžko dovedeme představit. Když jde o kamaráda, můžete na chvíli na vlastní boj o přežití zapomenout. Asi je to jeden ze způsobů, jak se z toho všeho nezbláznit — člověk potřebuje přecejen potřebuje žít pro něco víc, než jen zabíjet a přežít, aby mohl zase zabíjet.
Pro Pavla byl takovým přítelem Stanislav Katczinsky, familiárně Katsz, muž asi čtyřicetiletý, se kterým by si asi za jiných okolností neměl moc co říct. Dalo by se říct, že je Pavlovým pravým opakem — dokonale praktický a s chladnou hlavou vždy, když je to třeba. Katcz je člověk mimořádných schopností — všechno sežene, zařídí, obstará. Je libo uprostřed válečného území pečené sele nebo kilo másla? Není lepšího, na koho se obrátit. Jen se neptejte, jak.
Pocit odtržení ještě sílí o dovolené, kdy se Pavel na chvíli dostává domů, poznává věci a místa, která měl rád, ale najednou jsou mu všechny docela cizí. A v hloubi duše ví, že je to on, kdo se změnil. Nechápe, jak se ho lidi kolem mohou ptát „jaké to tam je“. Nemůže.
Zptáky na frontě ho čeká proměna ještě děsivější. Leží v zákopu a nad ním probíhá bitevní vřava, když tu za ním skočí neznámý Francouz. V takové chvíli Pavel udělá, co bychom asi od vystrašeného a zmateného vojáka čekali — zaútočí. Bodá neznámého bezhlavě dýkou, ale potom se zarazí. Hledí na normálního, mladého člověka, se kterým by se za jiných okolností klidně dal do řeči. Teď ho zabíjí a nerozumí proč. Když si tohle uvědomí, zoufale se mu snaží pomoci, i když ví, že je už pozdě. Chová se docela iracionálně, ale ono se v takto absurdní situaci není možné zachovat rozumně. Jistě to nebyl první život, který měl na svědomí, ale takhle tváří v tvář je to něco trochu jiného.
Síla tohoto díla nespočívá ve slovech, nýbrž v obrazech, které nám předávají. A v neuvěřitelně silném lidském citu, který z ní přes všechny ty hrůzy neustále vyzařuje. A stále bojuje, je to lidskost, která upadla na nos, ale vzepjala se na zadní volajíc, že se jen tak nevzdá.
To se mění až v závěru knihy, který náhle nabývá dosti rezignovaný tón. Je tvořen zpřetrhaným řetězem obrazů zkázy: vidíme, jak poslední kamarádi umírají, bez kontextu, bez souvislostí. Vytrácí se mocná jiskra vzdoru proti válečným nesmyslům. Už zbyla jen ta smrt. Příznačně i život hlavního hrdiny končí v kratičkém odstavci uzavřeném ještě kratším konstatováním, že toho dne byl na západní frontě klid.