Neuvádím celý obsah (kterýžto patrně všichni znají), jen (pro mě) zajímavější dojmy. Můžou a nemusí být inspirací, nad čím vším se taky lze zamyslet. Bez záruky.
Karel Čapek je jedním z mála českých spisovatelů 20. století, kterého jsem si okamžitě zamiloval. Jiní často natolik žili přesvědčením, že dobré dílo musí být jaksepatří komplikované, aby „mělo myšlenku“, až si ta svá komplikovali cíleně.
Čapek když má něco na srdci, prostě nám to řekne. Nepotřebuje to potměšile ukrývat, aby to po něm spousta postarších pánů profesorů mohla hledat. A že toho má na srdci hodně… však kdo by v jeho době neměl. Vidí kolem sebe (byť ne přímo) nářky první světové války i zvedajícího se strašáka nacismu. Leč Karel nikdy neobviňuje, neříká:, „Lidé, jste špatní,“ jako spíš, „Dejte na sebe pozor!“ se stejnou starostlivostí, s jakou by to řekl milující otec vlastnímu synovi. Čapek má lidi rád. Jako málokdo. A jako málokdo v ně věří. Ve svrchované, svobodné a v jádru dobré bytosti, jež působí bolest častěji, když se zmýlí nebo udělají chybu, než ze zlého úmyslu. V jejich odpovědnost za sebe i „veškeré člověčenstvo“, které je řečené nijak nezbavuje. V tomhle je filosofií hodně blízký Masarykovi, však není tak velká náhoda, že právě s ním se dal do psaní Hovorů.
I jazykem naprosto vyčnívá z literárních řad a zástupů. Je hravý, místy skoro dětský (viz třeba časté použití slova 'pán', které v tomto kontextu už není zrovna běžné — např. označení „Úřední pán“ v Bílé nemoci), pestrý a bohatý, plný nezvyklých, leč nikoli obskurních slov a tvarů ('člověčenstvo'), starého ohýbání ('vlekou') či spojovacích výrazů (), kteréž volí prostě tak, aby se jeho povídání příjemněji četlo. A činí tak s náramným úspěchem — každá věta je malým pohlazením na duši. “Ty jsi pekař a uděláš místo jinému pekounovi. A já jsem chudák a udělám místo jinému chudákovi, aby zas místo mě nuzoval a měl hlad.“
Drama Bílá nemoc nás zavádí do blíže neurčené země, která se pod vedením jakéhosi Maršála připravuje na válku. Není jasné proti komu a proč, ale zdá se být pro všechny velice důležitá. Současně se mezi obyvateli šíří takzvaná bílá nemoc, prvními projevy podobná malomocenství, ale daleko hroznější a stoprocentně smrtelná. Napadá jen lidi zhruba od čtyřicítky, není jasné proč ani jak se přenáší, nezdá se být žádný způsob, jak se ji ubránit. Rychle se stává pandemií.
Jediný, komu se podaří nalézt lék, je doktor Galén, tichý a nevýrazný lékař chudých. Má fascinující výsledky, ale tajemství svého léku odmítá vydat, dokud se lidé nezavážou, že přestanou válčit. Je vidět, že to není žádný „utopistický blázen“, za jakého jej všichni označují, a že to nedělá s lehkým srdcem. Dá se bez váhání říct, že to má ze všech postav nejtěžší. Navenek působí nesměle a váhavě, ale je jasné, že má myšlenky velmi dobře srovnané a vědom si všech důsledků si trvá na své podmínce se zvdořilou neústupností. “To je mi líto, ale to bych potom prosím opravdu nemohl“ Jak sám říká, „jako lékař“ nemůže dopustit, aby lidé umírali — ani na frontě. Bere na sebe tedy tuto nesmírnou tíhu ve snaze nějak to zvrátit.
O mnoho zajímavější je sledovat reakce lidí na vzniklý stav. Nepovažují Galénovy ideály jen za naivní a neuskutečnitelné, nýbrž přímo hloupé a prostispolečenské. Jde o národní hrdost. Vítězná válka je lepší než mír, jak praví sám Maršál a podporuje ho i dvorní rada Sigelius, vrchní představitel lékařské kliniky: „To ať raději všichni pojdou na malomocenství, než tenhle — pacifistický mor“.
Nabízí se otázka, k čemu vlastně bílou nemoc potřebujeme. Problém umírání lidí pro válku tu byl i bez ní. Jedním důvodem může být, že padlí ve válce nám jaksi zevšedněli. Už slýcháme jen čísla a nevěnujeme jim příliš pozornosti. To je přece normální, že válka má své ztráty. Ale teď, když kvůli ní mají umírat nemocní, přijde nám to divné. Nelogické. (Stále přehlížíme nesmyslnost války samé.) Navíc je máme na očích, i se všemi hrůznými příznaky, nevídáme cifry v novinách, ale lidi vedle nás, čímž se pro nás jejich utrpení stává mnohem skutečnější.
Jako taková sonda do společnosti v Bílé nemoci slouží rodina představovaná bezejmenými postavami Otce, Matky, Syna a Dcery. Ukazuje nám na pozadí probíhající katastrofy zajímavý konflikt některých lidských vlastností. Zatímco starostlivá Matka chce nakažené sousedce pomoci, aby nebyla sama, Otec by hned všechny malomocné někam pozavíral (což se nakonec má stát i oficiálním řešením, řešením státu, který se nechce zříc válečných příprav, ale nechce sdílet životní prostor s rozkládajícími se spoluobčany — něco jako „když problém nejde vyřešit, je třeba jej odklidit“). Je impulzivní a vidí všechno hrozně jednoduše. Pokud se náhodou nějaká věc jendoduché řešení mít nezdá, prostě ji odmítne přijmout. „Tohle si nemůžou dovolit napsat!“ zahazoval rozhořčeně první zprávy o bezradnosti vůči bílé nemoci. Ale nakonec je do této „nepřístojné“ situace stejně vržen, když mu onemocní žena. Ale ani poté se s ní nehodlá smířit. Nabídku doktora Galéna, že ženu vyléčí, pokud se Otec vzdá svého místa ve zbrojním průmyslu (docela malá oběť), odmítá nechápaje, jak po něm může někdo něco takového chtít. Nechápaje, jak po něm vůbec někdo může chtít přizpůsobit se téhle absurditě, která se vlastně „vůbec nemá dít“.
Druhý důvod, proč potřebujeme (resp. autor potřebuje) bílou nemoc, je o mnoho prozaičtější. Postihuje i ty, kteří jinak unikají hrůzám války v zázemí. Proto je taky důležité, že napadá starší — tedy i generály, politiky a strůjce války samé. Rozesévá mezi ně strach, který by jinak neměli (o jejich životy přece nejde). Avšak s Maršálem, když na něj přijde řada, ani ten nezahýbe. Pevně věří ve své poslání — i když nakonec se ukazuje, že je mu vlastně docela jedno, jaké. Ani mu nezáleží tak na válce, jako na tom, že nějaké od Boha má. Proto se taky nakonec snadno nechá přesvědčit, že šířit mír je stejně dobrý a velkolepý cíl.
Toto je jedna z mnohých očividných paralel s nacismem. Hitler se pravděpodobně (mimo mnoho jiného) též vyznačoval jakýmsi „komplexem důležitosti“.